Proč je špatné řešit krizi zásahy do ekonomiky

konomická recese se dotýká v podstatě všech. Států, firem velkých i malých, různých organizací a zejména občanů. Je jasné, že tento problém, ostatně jako všechny problémy, vyvolává potřebu nějakého řešení. Je tedy chvályhodné, že politici, koaliční i opoziční, hledají cesty k tomuto řešení. Méně chvályhodné je však to, že jediné správné řešení je také jediným zcela opomíjeným. A bohužel se prosazují řešení obskurní, více či méně škodlivá. Je sice pěkné, argumentuje-li navrhovatel snahou o „nastartování“ ekonomiky. Bohužel prozatím navržená řešení k tomuto cíli nevedou. Základním společným rysem téměř všech navržených řešení je jejich zaměření na tu či onu skupinu. Jiným skupinám nepomáhá (v lepším případě) nebo dokonce škodí.

Sociální demokraté navrhují třinácté důchody, hrazené z dividend ČEZu. Jestliže však přijmeme argument sociálních demokratů, kteří hovoří o morálním právu těch, kdož jsou okrádáni vydřidušskými cenami energií, docházíme k zajímavému zjištění. Jsou-li ceny energií vydřidušské (o tom zde polemizovat nechci a nebudu), pak přeci jsme poškozenými všichni, neboť ceny pro důchodce přeci nejsou jiné než pro ostatní. Nyní však máme alespoň malou náplast v podobě velkého balíku peněz, který ve formě dividend putuje do rozpočtu státu jako majoritního akcionáře. Pokud někdo tento balík peněz rozdá na soukromou spotřebu vyvolených, zmizí i tato malá náplast. Budeme dále platit vydřidušské ceny energie, ale od státu získáme ještě méně služeb než nyní. A ekonomice tento krok reálně vůbec nepomůže, neboť se jedná o jednorázový úplatek voličské skupině, který může spotřebu zvednout pouze krátkodobě.

Podobné je to s tzv. šrotovným. Ano, možná se pomůže automobilkám, možná se krátkodobě pomůže i zaměstnancům automobilek, možná se někomu udělá radost ve formě laciného auta. Ale my ostatní na tom budeme jen tratit, protože situace je stejná jako u třináctého důchodu - stát poskytne někomu peníze ze společné kasy. Pro ostatní to bude znamenat, že dále ponesou plné náklady krize s tím, že za své značné daně dostanou menší objem služeb, protože rozpočet státu se sníží. Dopad na celou ekonomiku bude opět minimální. A nemohu souhlasit ani s daňovými prázdninami pro živnostníky. Byť je nutné živnostníky podpořit, tohle není nic než populistický krok. Živnostníci jsou sice důležití, ale jak k tomu přijdou jiné skupiny daňových poplatníků? To oni mají nést na svých bedrech celou krizi, zatímco jiný z ní bude tak nějak vytažen? A mám-li opět zmínit ekonomický dopad, bude minimální. Živnostníci sice dostanou nějaké peníze, ovšem pouze jeden rok. V tom dalším budou opět konfrontováni s tvrdou realitou českého daňového systému.

Všechny tyto nápady (a mnohé další, politiky prezentované) mají jedno společné. Snaží se ponechat více peněz v kapsách občanů a firem. Bohužel – jen některých občanů či jen některých firem. A to logicky nemůže v ekonomice udělat dobro. To není podpora ekonomiky, to je jen přesměrování penězovodů. Kdo může určit, zda si právě ten či onen jedinec či firma zaslouží pomoc? Možná mi bude někdo argumentovat, že je to přeci otázkou politické vůle a rozhodnutí politiků. Ale tak to není. Politik může být velmi úspěšný v mnohém, ale stejně jako bylo marné doufat v úspěch politické snahy poručit větru dešti, je marné doufat v úspěch politické snahy poručit ekonomice. Ta má svá pravidla a jedno z nich říká, že čím více do ní zasahujeme, tím více ji deformujeme a tím větší nestabilitu a napětí v ní vytváříme. A pokud něco v době recese opravdu nepotřebujeme, jsou to deformace a napětí. Je dokonce možné říci, že čím více deformací a napětí se nám z ekonomiky podaří odstranit, tím lépe a rychleji se s krizí vyrovnáme.

A jak tedy na krizi? Co takhle vzít oblíbené zdůvodnění politiků – tedy snahu o ponechání více prostředků v kapsách lidí – a tuto snahu dovést do obecného, konzistentního řešení. A jaké to bude řešení? Vcelku jednoduché – ponechejme více peněz VŠEM. Nerozdělujme ekonomické subjekty na kategorii dostane a kategorii zaplatí. Ano, mám na mysli to jediné řešení, které se opomíjí. Snižme daně, snižme odvody. Tím dosáhneme právě toho efektu, který požadujeme. Lidem i firmám zůstane více peněz, ať už na investice, tak na spotřebu. Navíc se staneme atraktivnějším ekonomickým kolbištěm v globálním ekonomickém boji. Že stát bude mít méně peněz a že bude muset omezit své služby? To není argument, k této situaci přeci dojde, ať zvolíme jakékoliv opatření ze strany státu. Stát totiž peníze nevytváří, tudíž rozhoduje jen o míře přerozdělení. A chce-li stát ekonomice pomoci, pak musí přistoupit k tomu, že z ekonomiky bude stahovat méně peněz. Ale řešení v podobě snížení daní je férové vůči všem těm, kdo vytváří hodnoty.

Tohle je jediné řešení, které může ekonomice skutečně pomoci na nohy. Samozřejmě, společně s veledůležitými úpravami podmínek na pracovním trhu a dalšími skutečně prorůstovými opatřeními jakým je například zjednodušení byrokracie. Vše ostatní je jen pokusem zpolitizovat ekonomickou problematiku a využít ji k laciné volební kampani (za peníze občanů a firem). A proto by taková opatření měl každý, komu jde o skutečné řešení krize, odmítnout.