O školném a potřebě reformy vzdělávacího systému

Již mnohokrát jsem při různých příležitostech, na různých místech, v různé společnosti sdělil svou myšlenku, že mi není cizí stav, kdy se student nějakým způsobem podílí na financování svého studia. Možná bych tedy nyní měl jásat nad tím, že se o zavedení školného (zápisného, studovného, či jak se to nazve) velmi vážně uvažuje. Ne, jásat nebudu, ba co více, jsem znepokojen nad způsobem uvažování politických elit. Pokud si totiž někdo myslí, že budeme konkurovat cenou výrobní pracovní síly, pak je naivní nebo disponuje nižším inteligenčním kvocientem. Pro Českou republiku je jediná alternativa blahobytu - znalostní společnost, založená na vzdělání. A to, jakým způsobem se současní politici na školství dívají, je přímým ohrožením budoucího vývoje vzdělanosti v této zemi. Stát chce, aby se na vzdělávání nemusel podílet, na druhou stranu se nezdráhá vzdělané lidi odírat v podobě vysokých daní a odvodů. Ne, přátelé, tudy cesta nevede...

Se školným (budu takto poplatek za studium nazývat, bez ohledu na to, jak je nazván v jednotlivých materiálech) souhlasím, budou-li splněny dvě základní podmínky. Tou první je, že se nezvýší sociální selektivita vysokoškolského vzdělání. Nevím, zda je tento fakt všeobecně znám, nicméně přes přes proklamace bezplatnosti je vysokoškolský vzdělávací systém jedním z nejvíce selektivních v rámci OECD (hodlám nás srovnávat pouze s vyspělými zeměmi). Co to v praxi znamená? Je to prosté. Zatímco uchazeči o studium z movitějších rodin nemají problém studium nejen zahájit, ale také dokončit, zájemci o studium z rodin, které jsou na tom sociálně hůře, musí až příliš často volit jinou životní cestu, cestu založenou na nižším vzdělání a tedy na nuceném setrvání v nižší sociální skupině. Jistě, je nutné počítat i s dalšími faktory jakými jsou například genetické predispozice, případně nižší motivace způsobená stylem výchovy, přesto je však fakt, že z chudších rodin studuje pouze 6-8 procent dětí (studuje, nikoliv dostuduje) alarmující. Je tedy třeba hledat takový systém financování (a školné je jen jeden z aspektů systému), který sníží sociální selektivitu. Jako možný se jeví především systém státem garantovaných studentských úvěrů doplněný o systém stipendií. A právě školné by mohlo do takového systému přinést tolik potřebné finance. Pochopitelně nejen školné, ale také například příspěvky soukromých subjektů (stáže, podporovaní studenti, ...).

Druhou podmínkou, kterou pro případné zavedené školného požaduji, je zvýšení kvality (v některých aspektech) oproti současnému stavu. To ovšem není cílem současných úvah. Státní aparát se snaží najít způsob, jak ušetřit. Jinými slovy, stát má v úmyslu omezit finance poskytované vzdělávacím institucím a školné má být pouze a jen vyrovnáním objemu prostředků na současnou výši. To je hanebný a naprosto nepřijatelný pokus státu vymanit se ze svého závazku vůči občanům. Ne, prostředky, které stát vynakládá na vzdělání, vědu a výzkum, se musí ne snížit, ale naopak zvýšit. Že je krize? Právě proto. Jestli něco může v krizi pomoci, tak rozhodně ne podpora montážních fabrik, ale investice do moderních technologií, do vzdělanosti a do podpory inovací. Paklíže řekneme školnému ano, pak toto školné musí přinést zvýšenou kvalitu studia pro studenty. Jinými slovy, přál bych si, aby peníze, které studenti v podobě školného do systému vloží, byly určeny pro podporu studentů. Možností, jak peníze využít, je mnoho... Můžeme začít klasickým stipendijním fondem, můžeme pokračovat vytvořením interní grantové agentury pro studentské projekty a můžeme skončit financováním studentských výjezdů třeba na konference. Jistě vás napadnou další a další možnosti.

Naskýtá se otázka, kdo by měl rozhodovat, jaké konkrétní způsoby podpory studentů budou využity. No přeci samotná univerzita, případně fakulta. Není nejmenšího důvodu, aby to byl kdokoliv jiný. Přeci univerzita sama by měla lépe než ministerský úředník či poslanec vědět, jakou podporu její studenti nejvíce potřebují - poslanci a úředníci by měli pouze zákonem vymezit nutnost využití prostředků pro studenty. Nehledě na to, že vnitřní předpisy veřejných vysokých škol schvalují na návrh rektorů či děkanů akademické senáty, ve kterých studenti mají své zastoupení. Tímto krokem by mimo jiné stoupla prestiž senátů, potažmo jejich členů z řad studentů. Navíc by se systém podpory studentů stal jedním z prvků "konkurenčního boje" mezi vysokými školami. I dnes má uchazeč o studium svá kritéria, podle kterých se rozhoduje, kterou školu si vybere. Primárními kritérii jsou jistě studovaný obor, případně lokalita. Nicméně způsob, jakým škola podporuje studenty, by se také mohl stát kritériem, které bude při výběru školy rozhodovat.

Na závěr si neodpustím kritiku. Při diskusích o vzdělávacím systému často zaměňujeme prostředky a cíle. Pro mnohé je školné či zabránění školnému cíl, pro který jsou ochotni udělat cokoliv. Ale ono to přeci cílem není. Cílem je kvalitní, dostupné, konkurenceschopné vzdělání a vzdělávací systém, který takové vzdělání nabídne. Školné je jen jedním z dostupných prostředků, jakým se k cíli dobrat. Buďme si toho vědomi a své síly věnujme práci směřující k dosažení cíle.