Neblbněte se šrotovným! Snižte daně - všechny a všem!

Krize se pevně usadila v české kotlině. Nemá smysl si něco nalhávat, nemá smysl se utěšovat, nemá smysl se snažit dělat, že je vše v pořádku. Naopak. Je třeba přijmout rozumná protikrizová a prorůstová opatření. Bohužel realita je jiná. Vláda sice nějaká ta opatření navrhuje, moc smysluplná však při bližším zkoumání nejsou. Většina návrhů opozice je pak jako spadlá z Marsu (že by nákup od Marťanů, co s nimi Paroubek vládnout chtěl)? Prostě jeden za osmnáct, druhý za dvacet. Jediný efekt je, že si ta či ona skupina politiků sprostě koupí jistou skupinu občanů za peníze všech. Ale tudy cesta z krize nevede.

Podívejme se nejprve na návrhy vlády. Začneme tolik omílaným šrotovným, tedy příspěvkem těm občanům, kteří se vzdají svého starého auta a zakoupí nové. Na první pohled velmi líbivé. V praxi však kontraproduktivní a především nesmírně nespravedlivé. Proč kontraproduktivní? Nu, pokud má někdo auto s vyšší prodejní cenou než bude nabízené šrotovné, pak patrně nové auto kupovat nechce. Kdyby chtěl, staré auto by prodal (přičemž jeho zisk za zbavení se starého auta by byl vyšší než případné šrotovné) a nové koupil. Pokud má někdo auto s hodnotou nižší, je otázkou, zda disponuje finanční hotovostí alespoň ve výši, která odpovídá ceně nového vozidla mínus šrotovné. Oni ti lidé nejezdí ve starých stodvacítkách proto, že by jim to působilo potěšení, ale proto, že na jiné auto prostě nemají. A kdyby si náhodou jiné auto kupovat museli, pak to bude opět "rachotina", jen o málo mladší než jejich staré auto. Šrotovné tak bude sloužit úzké skupině lidí, kteří mají auto levnější než je výše šrotovného a kteří zároveň náhodou chtějí koupit nové auto (a to by patrně koupili tak či onak).

Nyní k té nespravedlnosti. Jaký má smysl podporovat jedno jediné odvětví? Je tímto smyslem snad to, že jsme si tady automotive průmysl natahali v množství větším než malém a teď nevíme, co s ním? Co mají říkat třeba skláři v Crystalexu - těm byla státní pomoc odepřena. Co kdyby se oni náhodou dožadovali střepovného, tedy prémie za vyhození starých skleniček a nákup nových? A proč vlastně chceme, aby jediným, kdo na krizi prodělá, je český daňový poplatník, zatímco automobilka si pěkně uchová plný zisk? Když je krize a neprodávám, není snad základní ekonomickou poučkou zlevnit, a to postupně až na výrobní náklady, případně dokonce pod ně, abych  umořil alespoň část ztráty a abych zaplatil fixní výdaje? Do nedávna snad automobilky měly docela slušné zisky, holt tyto zisky budou muset použít na dnešní ztráty. A pokud se budeme bavit o argumentech, které hovoří o snaze zachránit pracovní místa, pak odpověď je snadná. Musíme se totiž bavit o tom, že záchrana pracovního místa pozbývá významu tehdy, jsou-li náklady na záchranu vyšší než výnosy záchrany. Ale i kdybychom připustili možnost záchrany míst, je nepřijatelné zachraňovat jednu skupinu míst. I jiní lidé v jiných odvětvích jsou ohroženi propuštěním. Jakým právem i z daní těchto ohrožených chceme dotovat jistotu jiných ohrožených?

Mnohé levicové nápady pak ani nemá smysl komentovat. Zvyšte daně bohatým!! Ano, v dobách krize lze snadno zahrát na strunu závisti a nenávisti k bohatým. Většinou to zabere. Prostě když nemáme peníze, tak si je někde vezmeme. A když je vezmeme lidem s vyšším příjmem, tak se zavděčíme i našim závistivcům (a máme hlasy). Klasická taktika. Má jediný problém. Krizi neřeší, ale prohlubuje. V době, kdy není odbyt, je přeci absolutním nesmyslem odčerpat peníze od těch, kteří je mají. Není snad lepší, aby ti, kdo mají peníze, měli možnost je vydat za zboží a služby? A je zcela jedno, že třeba koupí luxusní zboží. I koupě luxusního zboží roztáčí ekonomiku. A pro milé závistivé. V prodejně luxusního zboží může pracovat docela obyčejná ženská, taková, jako vy, žádný "zbohatlík". A díky tomu pracháči mí práci. A zpětně - stát si sice nevezme od boháče peníze na daních, ale nakonec je stejně získá. Díky tomu, že boháč nakupuje. Stát peníze akorát prošustruje a peníze skončí buď v bezedné státní správě nebo v bezedné kapse notorických příjemců sociálních dávek. Ani jedno z uvedeného ekonomice neprospívá.

A jaké je tedy řešení? No, nejprve je nutné přiznat si, že není řešení, které by jako kouzelným proutkem krizi zapudilo. Tak to prostě je a je nutné s tím žít. Je nutné smířit se s tím, že všechny firmy nevydrží a že všechna pracovní místa nelze zachovat. O ty, kdož o práci přijdou, je nutné se postarat. Ovšem, dle zásluh každého z nich. Sklář po třiceti letech ve fabrice snad společnosti dal více než floutek (třeba v mém věku), který v práci trávil první zkušební dobu. Zkusme tyto pády vnímat jako nezbytnou očistu. Když malujeme, seškrábneme starou barvu. Když bojujeme s recesí, musíme prostě seškrábnout nefungující vrstvu ekonomiky. Krizi zahnat tedy nelze, to bychom se shodli. Můžeme vůbec něco dělat? Ale jistě...

Můžeme přijmout taková opatření, která pomohou ekonomiku opět nastartovat a která pomohou zmírnit její následky. Jedním z klíčových opatření je snížit daně. Proč tohle? To snad pochopí i malé dítě. Budu-li platit státu nížší daně, pak mi zbude více peněz na to, abych mohl nakupovat zboží a služby. Když nakoupím zboží či službu, pak dám vydělat tomu, kdo zboží prodává a službu poskytuje. A to jsme přeci chtěli, ne? Podpořit možnost lidí nakupovat a tak svou poptávkou roztáčet ekonomiku. Multiplikativní efekt - to je název pro proces, který následuje. Totiž, když díky tomu, že mé zboží či služby si koupí více lidí, mám více peněz, pak i já mohu více nakupovat. Spirála se uzavírá a nakonec může i s nižší sazbou stát vybrat více peněz. Ale i kdyby ne, pak stát přeci říká, že nám a ekonomice chce pomoci. A když chci pomáhat, pak se musím smířit s tím, že já sám budu mít méně. Když pomohu žebrákovi, sám mám o výši pomoci méně. Tedy pokud politici myslí vážně řečičky o tom, že stát chce lidem v krizi pomoci, pak stát musí akceptovat, že o výši pomoci bude mít sám méně.

Proč je stále takovým problémem, že stát bude mít méně peněz? Co uděláte vy, když na vás přijdou horší časy? Uskromníte se, ne? Proč se tedy nemůže uskromnit stát? Méně sociálních výdobytků, méně byrokratického aparátu, a třeba nižší platy pánů poslanců, hejtmanů a různých státních manažerů. Když krize, tak krize. A já si myslím, že na první místě má být občan a nikoliv stát. Stát je tady totiž pro občany, nikoliv naopak, jak nás stále přesvědčují naši politici. K tomu lze říci jediné. Když žehráme na to, že nás státní sociální systém stojí příliš mnoho, je nám řečeno, že pro podporu některých se my ostatní musíme smířit s tím, že máme menší výplatu. Dnes jsme v krizi my, takže by se stát měl stejně smířit s tím, že dnes bude mít méně on. Ať politici a stát ukážou, zda chtějí skutečně řešit krizi a naše problémy nebo zda chtějí jen krizi využít k lacinému kupování si voličů před volbami. A ty se blíží, nemyslíte? Že stát bude mít méně peněz, je sice možná smutné, ale tato skutečnost bude více než vyvážena tím, že my, občané, budeme mít díky snížení daní peněz více. No a s naditější peněženkou se jde vstříc krizi o poznání lépe...