Co bychom dělali, kdyby opravdu přišel "armageddon"?

Tak jsem předevčírem, unaven po návštěvě fotbalového utkání, ulehl do postele, pojídal nějaké to krmivo a sledoval televizi. V té právě běžel americký snímek "Armageddon". Ne, nebojte se, nehodlám se rozplývat nad tímto snímkem, který považuji toliko za předváděčku vizuálních efektů a známých i neznámých hvězd a hvězdiček. To vše v patetickém příběhu často postrádajícím alespoň základní respekt k reálným zákonitostem přírody. Při sledování jsem se zamýšlel nad jinou věcí, pro mě osobně značně znepokojující. Co bychom dělali, kdyby opravdu došlo ke zjištění, že se s naší planetou má srazit asteroid ohrožující samotnou existenci lidstva. Dělali bychom vůbec něco? Nebo bychom byli odsouzeni k odevzdanému čekání na konec světa?

Proč se nad tím vším vlastně zamýšlím? Je to prosté. Přemýšlel jsem při výročí Apolla 11, přemýšlel jsem před pár dny, kdy se světem šířila smutná zpráva o smrti prvního muže, jehož noha stanula na cizím kosmickém tělese - Neila Armstronga. A stále dokola se mi vybavovala tatáž otázka - jak to, že tehdy to lidsto zvládlo a nyní nikoliv? Vždyť kapacita paměti tehdejšího počítače byla pár kilobytů, vždyť spolehlivost tehdejší elektroniky byla ve srovnání s dneškem směšná. A přesto to šlo. Přesto tehdy Američané přistáli několikrát na Měsíci a přesto dokázali vyřešit i zdánlivě neřešitelnou havárii Apolla 13. A dnes? Dnes Američané nejsou schopni vynést člověka ani na oběžnou dráhu. Po čtyřiceti letech "škemrají" u někdejšího rivala, u Ruska, aby astronauté mohli startovat společně s kosmonauty z jejich kosmodromu. Tedy jen v technice to asi nebude. V čem to tedy je?

V odhodlání, ve víře národa, ve vůli k pokroku, v ochotě dřít ve jménu vyššího cíle. Lidé se neseskupovali do větších celků jen tak. Tlupa, obec a později stát jim zajišťovaly bezpečnost a ochranu, ale také poskytovaly možnost pustit se do děl, na která by jedinec nemohl ani pomýšlet. To byla primární úloha komunity. Ne řešení individuálních problémů a zajištění individuálních potřeb. Tento úkol byl vedlejší a po většinu času, kdy lze hovořit o existenci nějaké civilizace, byl v případě problémů upozaděn. Tlupa se například snažila pomoci slabšímu členovi, ale v okamžiku, kdy by hrozil problém celé tlupě, byl slabší jedinec bez okolků ponechán osudu. Možná kruté, ale tohle je realita. Se vzrůstajícím pokrokem se počet situací, kdy byl jedinec opravdu ponechán osudu a neodvratné smrti, snižoval, ale stále byly nadřazeny ty úlohy společnosti, které spočívaly v bezpečí komunity jako takové a především v podpoře pokroku a v podpoře velkých děl té či oné civilizace. Byť pro nás může být význam slova pokrok a velké dílo jiný.

A tak dnes můžeme obdivovat Velkou čínskou zeď, pyramidy či starobylé chrámy stojící po celá tisíciletí. Když si uvědomíme, jak primitivní prostředky měly zmíněné civilizace k dispozici, pak obdivuhodnost těch staveb ještě stoupne. Ale nemusíme jít tak daleko do minulosti. Copak to, že dnes máme svět prošpikovaný skrz naskrz silniční, železniční a leteckou sítí není hodno obdivu? Uvědomme si, že není tak dávno doba, kdy většina obyvatelstva znala svou vesnici a cesta do blízkého města byla vnímaná jako svátek. Dnes se mnozí studenti chlubí tím, že poznali země na druhém konci světa. Pro mnohé je dokonce dovolená ve vlastní zemi vnímaná jako atribut chudoby, což je sice naprosto hloupé, ale ukazuje to, jak se svět zmenšil. A co takhle Panamský průplav? Což takhle přehrady, elektrárny, mrakodrapy? Což takhle elektrické, vodovodní, plynovodní či kanalizační sítě, které dnes vnímáme jako naprostou samozřejmost? No a nakonec právě ten již uvedený kosmický výzkum...

Všechny tyto projekty mají mnoho společného. Národy, které se takto rozhodly, musely obětovat mnohé. Množství peněz i jiných hodnot, množství lidské práce. Nebylo neobvyklé, že při budování bohužel došlo k obětem na životech. Každopádně daná země se musela značně uskrovnit, ve jménu vyššího cíle, ve jménu lepší budoucnosti, ve jménu pokroku. Jestliže chceme něco dokázat, jestliže se chceme mít lépe, jestliže chceme něco odkázat, pak prostě nemůžeme vše prožrat dnes, musíme investovat. Peníze i čas. A musíme leccos obětovat. Pohodlí, momentální spotřebu. Tak to prostě chodilo, chodí a chodit bude. To není o levici č pravici, to není o názoru, o politickém přesvědčení či o populistických předvolebních žvástech, kterými jsme momentálně zase krmeni. To je o prostém přírodním zákonu zachování. A jakkoliv lze ignorovat a porušovat zákony lidské, ty přírodní budou stát jako skála ignorující naše přání, touhy a přesvědčení.

Co vlastně odkáže potomkům naše generace? Obávám se, že toho mnoho nebude. Protože ona odhodlanost a ochota tvrdě pracovat pro budoucnost zmizela. Velké projekty se odkládají a ruší. Jen pro ilustraci - největší částicový urychlovač SSC (projekt zastaven), prototyp fúzního reaktoru (omezen natolik, že opět bude jen laboratorním strojem), projekt letů do kosmu s lidskou posádkou (omezen a odsouván). Věda, výzkum a školství jsou, přes proklamace priority, trvale podfinancovány. A nemám na mysli primárně platy učitelů. Kromě podfinancování jsme také svědkem procesu, který osobně nazývám  debilizace školství, což není nic jiného než produkce titulovaných a diplomovaných pseudovzdělanců. A nikoho to vlastně moc nezajímá, protože školství ve skutečnosti žádnou prioritou není. Stejně tak není prioritou věda. Ba co více, vědou, pokrokem, je často opovrhováno slovy - toho se nenajím.

Ano, nažrat se, nejlépe bůčkem, a zapít to pěkně pivíčkem, to je mantra dnešní doby. A pokud možno, nejlépe takto prožrat vše, co se v dané zemi vyrobí. A když tělo má chuť, tak se pro jistotu ještě zadlužíme, aby bůčku a piva bylo ještě více. Aby bylo jasno, dluh není špatně. Ale dluh na hodování je špatně. Protože zatímco dluh na investici, vývoj či výzkum zanechá pro budoucnost právě onu investici, vývoj či výzkum, dluh na hostinu zanechá krátkodobě plný břich, ale dlouhodobě jen samotný dluh. Co řeší vlády většiny zemí tzv. západní civilizace? Sociální systém. Aby nikdo nehladověl, i když je to nemakačenko, aby každý dobře bydlel, i když je to notorický neplatič, aby každý se měl dobře, i když neexistuje jediný racionální důvod pro to, aby se měl dobře. A kdo si na tyto dnes už nároky nevydělá, tomu to prostě zaplatí stát. Takhle nějak se to prezentuje. Pravda je jiná. Učíš se, makáš, snažíš se? Tak navalíš daně a budeš to ty, kdo celý ten sociální cirkus zaplatíš, ne žádný stát. Neučíš se, nemakáš, nesnažíš se? Tak ty dostaneš. A asi je každému jasné, kdo bude v tzv. demokracii, kde hlas zločince, flákače a hlupáka je stejný jako hlas slušného, pracovitého a chytrého, častěji cílem zájmu politického programu. Logicky ten, kdo bere, ať už sociální dávky nebo veřejné zakázky. Tomu stačí slíbit, že z toho, co jiným seberu, dostane určité drobky.

A stejně tak logicky stále více lidí objevuje kouzlo toho, že je možné žít na úkor jiných. Další a další komodity a vymoženosti se stávají nárokem, který dotyčný má, ať už si ho jakkoliv zasloužil či nikoliv. A s rostoucím počtem živených pak rapidně klesá objem financí, které stát nebo z kůže sdíraný produktivní sektor může utratit za jakékoliv investice do budoucnosti. Stát přestává plnit svou roli garanta bezpečnosti a garanta velkých projektů pro budoucnost národa a lidstva, protože většinu zdrojů spotřebuje v roli soukromého krmelce pro vyvolenou sortu lidí. To proto nepoletíme v nejbližší době na Mars, protože potřebné zdroje státy, resp. zvoleníchtiví politici, utratí za nesmyslné rozšiřování tohoto krmelce. Nezřídka je tento krmelec přímo závislý na zastavení pokroku. Takový fúzní reaktor je přímo nepřítelem těch, kteří v globálněoteplovacím kšeftu staví větrníky a solární pole hyzdící krajinu, nebo těch, kteří pole využitelná pro potravinářské plodiny zasvinili řepkou kvůli produkci tzv. biopaliv. Tito zločinci proti lidskosti, kteří podporují růst cen potravin, jsou na zadržení pokroku přímo existenčně závislí. 

Jenže přírodní zákony reálně nemůžeme porazit. Přerozdělováním žádná hodnota nevzniká, neboť v dané chvíli je celkový objem hodnot v dané společnosti konstantní a žádný vládní trik neumí tuto hodnotu zvýšit. Ba co více, demotivací schopných a pokřivením trhu reálně snižuje objem hodnot v okamžicích budoucích. Stejně tak je iluzorní představa některých, že neschopné dotováním proměníme v tahouny. Ne, neproměníme. Frajer z ghetta zůstane frajerem z ghetta, i kdybyste mu denně dali milion. Velká část chudých a neúspěšných je takovými proto, že mají myšlení chudého a neúspěšného, a jen u malé části existuje prostor k nápravě. Ale ta náprava musí přijít v onom myšlení, ne v dotacích a přídavcích. Tyto dotace naopak myšlení chudého a neúspěšného v dotyčném jedinci jen zabetonujeme. A bičováním slušných úspěšných, ať už fyzickým či daňovým, rovněž nedosáhneme cíle. Krátkodobě sice uspokojíme touhu lůzy po krvi a zahrajeme rajskou hudbu na strunu závisti, ale v konečném efektu nejvíce padnou na hubu ti, kdo od státu něco čekají. Co udělají ti schopní? Odejdou, ukončí činnost, přejdou do šedé ekonomiky. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme protestovat, ale to je vše, co s tím můžeme udělat. 

Každý vidí krizi a úpadek. Již pan Baťa při velké krizi ve třicátých letech správně pojmenoval reálný stav i nápravu. Reálný stav je krize mravní, úpadek morálky a žebříčku hodnot. A náprava je jen a pouze v tom, že se vrátíme k zásluhovým systémům, že zákonodárci budou dělat zákony pro ty, kdož tvoří hodnoty, že schopní a vzdělaní budou společností vnímáni jako nositelé těch skutečných hodnot. Že stát se navrátí do své původní role instituce, která lidem umožňuje velká díla, na která jednotlivci nestačí, a že opustí svou dnešní roli krmelce pro vyvolené. Denně řešíme rozdělení politiků na levé a pravé. Nevidím mezi nimi rozdíl. Oba tábory budují krmelec, liší se jen druh krmené zvěře. Oba tábory chtějí uměle řídit společnosti a vnucovat jí úchylná pravidla na hony vzdálená jakékoliv přirozenosti. Ne, nepracovat a brát dávky u zdravého člověka je stejně zvrácené jako představa, že je normální propojení politiky a byznysu. Oba dva tvory, nositele zvrácené představy, je třeba klackem odehnat od krmelce, krmelec rozbít a zbytky odstranit z povrchu zemského. Kdo je lump, je lumpem bez ohledu na to, na jakou stranu se zrovna kouká. Lump je lumpem v každém režimu, v každém zřízení, za každé vlády. To mějme vždy na paměti. Ale především mějme na paměti, že stát nebyl stvořen jako krmelec. Teprve tehdy, když si tohle nejen uvědomíme, ale také to zavedeme do reálného stavu společnosti, máme šanci na změnu. Šanci na skutečnou reformu, na skutečnou obnovu a na skutečné nastartování reálného růstu. Ne růstu, který se snad někde projeví ve statistické ročence, ale růstu, který poznáme v našich reálných životech, v reálných peněženkách, v reálných bytech, v reálné úrovni zdravotní péče atd. 

Vrátím se k úvodní otázce. Co bychom dělali, kdyby opravdu přišel "armageddon"? Ve filmu hovoří prezident (byť se jedná logicky o filmový, přikrášlený a patetický proslov) o skutečnosti, že záchranná mise startuje jako cíl mnoha tisíciletí výzkumu, odvahy mnoha generací, a dokonce o tom, že v podstatě i války a výzkum kvůli nim prováděný, výrazně napomohl. Jaký by byl reálný projev prezidenta USA (analogicky k filmu)? Mohl by jen smutně pronést, že každý z nás uvidí největší ohňostroj života, ale také ten poslední. A mohl by se pochlubit, že sice nemůžeme dělat vůbec nic, poněvadž na výzkum nebyly peníze, ale že jsme vybudovali krásný krmelec. Tak si ho užijte - máte na to ještě pár dní, měsíců, či v lepším případě let. Dnes a denně využíváme produktů výzkumu z dob dřívějších. Ale nechoďme do USA a nebuďme tak pesimističtí. Jakpak by asi odpověděl český premiér na dotaz, proč nepostavíme dva bloky Temelína a neodstavíme staré, životní prostředí špinící, uhelné elektrárny. V podstatě velmi podobně. Peníze nejsou. Bodejť by byly, když se prošustrovaly za socdávky, za Pandury, za internet do škol, za IZIP a další pochybné projekty. Moc se omlouvám těm cizopasníkům, které jsem v seznamu nezmínil. Díky krmelcům pro některé vyvolené v podstatě stojíme na místě. 

Uvědomme si jedno - parazitujeme tak trošku na našich předcích, kteří se na výsledky, pro nás samozřejmé, nadřeli. Obětovali mnoho let života, často jejich sen byl vykoupen zničeným zdravím či dokonce ztrátou života. A co děláme my? Bezostyšně plody práce předků, plody dřívejšího výzkumu, vývoje a pokroku, užíváme, ale sami k pokroku a poznání přispíváme jen skromně. Opravdu chceme na tuto práci navázat tím, že zemi proměníme ve spálenou planinu se zbytky krmelců? Přírodní zákony opravdu nezměníme a nepřelstíme. Donekonečna brát a žít z podstaty prostě nelze. A pro některé bude velké překvapení, když jednoho krásného dne naleznou krmelec prázdný. To chceme? Nebo chceme pokrok, cestu vpřed, inovace zlepšující naše životy? Cestu volíme my sami, nevěřme, že někdo jiný za nás bude tvořit lepší budoucnost. Nebude. Maximálně nám vytvoří iluzi krmelce, za kterým se ve skutečnosti skrývá ještě větší krmelec pro něj samotného. Je to na nás...