Zrušit státní maturity? Zrušit maturity? Zrušit?

S různými úvahami nad státními maturitami, které se letos, jak je nutno uznat, skutečně nepovedly, se v posledních dnech roztrhl pytel. Přesto ani jedna z těchto úvah neřešila samotný problém, o který v celé kauze „Maturita“ jde. Státní maturity přece nebyly zavedeny jako rozmar některého z papalášů, nebyly zavedeny ani jako tupé převzetí směrnic EU, jak je dnes zvykem. Státní maturity si kladly za cíl sjednotit diametrálně rozdílnou úroveň maturitních zkoušek na různých školách. Cíl de facto nesplnitelný. Ale naskýtá se otázka, proč vlastně došlo k tomu, že máme školy s tak rozdílnou úrovní maturit, že se jí zabývali nejvyšší činitelé státu? To je to, co by nás mělo zajímat. Protože kdybychom problém identifikovali, mohli bychom jej řešit, mohli bychom jej vyřešit a mohli bychom nepovedený projekt státních maturit poslat k šípku...

Ona ta identifikace problému není až tak obtížná. Po revoluci došlo pár „inteligentů“ k názoru, že oproti tzv. vyspělému světu, kterému se tak moc chceme přiblížit a kterému chceme leštit kliky, máme méně těch, kteří se mohou honosit akademickými tituly. A tak se kocourkovští radní (pardon, čeští potentáti) usnesli, že je třeba dohnat a předehnat. Jinými slovy, že ČR musí pracovat na tom, aby v ČR bylo srovnatelné množství středoškoláků a především vysokoškoláků. Ale jak toho docílit? V podstatě je jediný způsob – dramaticky snížit laťku a umožnit studium s maturitou v podstatě kdekoliv. A tak, zatímco dříve se maturita získávala v podstatě na gymnáziích, průmyslovkách, obchodkách a zdravkách, kterých zase tolik nebylo, a byly to výběrové školy, od této chvíle se začaly zavádět maturitní obory zedník, kuchař a podobné. A to na školách, které byly dříve vyhlášené jako ty, které přijímají různé repetenty, fluktuanty a flákače. Došlo k totální degradaci maturitních oborů. A následně se tento trend přesunul na školy vysoké, kde se dnes dá získat akademický titul i za práce naprosto pochybných kvalit. České školství přestalo produkovat rozumné množství vzdělaných a kvalifikovaných, ale produkuje velké množství diplomovaných a titulovaných pitomců.

Aby bylo jasno, já v žádném případě nechci snížit význam výše uvedených oborů, jako je například zedník či kuchař. Vždyť vyučit se zedníkem a stavět lidem domy, či vyučit se kuchařem a vyvářet nám kulinářské speciality, to je naprosto chvályhodné a já před těmito lidmi, jejichž práci bych sám nezvládal, hluboce smekám. Stejně jako před ostatními kvalitními řemeslníky, o kterých dnes mnozí otitulovaní pitomci říkají „jen vyučen“. Jen vyučen? Naopak, kvalitní vyučenec, řemeslník, sledující trendy oboru, pracující s láskou a poskytující kvalitní službu, je společnosti daleko více užitečný než antropolog komiksu či podobně studovaný „inteligent“. Ale to brzy pochopíme, až budeme tisíce těchto inteligentů živit na pracáku a řemeslníka budeme marně shánět. Řemeslník bude (co bude, už je) nedostatkové zboží, takříkajíc „podpultové“. Živě si to představuji – „Pane doktore, mohl byste mi, prosím, podat hřebík? Pane magistře, zde je, nechť slouží k plné radosti“. Možná slova komická, ale vyhlídky společnosti tragické. A nejen vyhlídky – když jsem v jednom nejmenovaném akvaparku nalezl jmenovku správce jakéhosi skladu úklidových prostředků s akademickým titulem, nevěděl jsem, zda se mám smát či plakat. Nakonec jsem skočil do bazénu.

No a tento vzdělávací marasmus došel tak daleko, že maturity na pochybných školách a oborech jsou v takovém stavu, že i příznivci rozdávání diplomů na ulici místo letáčků se museli zamyslet a něco s tím dělat. Ale místo toho, aby se zastavila expanze maturitních oborů a abychom začali vést rozumnou konstruktivní diskusi na téma koncepce vzdělání, rozhodlo se zavést jednotnou zkoušku. Navenek to bude vypadat dobře, že to máme pod kontrolou, pár případů vyházíme, a vesele pojedeme dál. Jak je vidět, pod kontrolou nemáme nic. Dál se maturuje na pochybných školách v pochybných oborech, jen se k tomu přidaly potíže s tím, že tu a tam uděláme testy příliš snadné, tu a tam příliš obtížné. A když se to stane, tak se mění metodika hodnocení, aby nám tak nějak prošel ten počet studentů, který jsme si dali v závazku. Divadýlko, jaké by ani sám Shakespeare nevymyslel. Ale tohle přece není řešení, to je jen vesnice soudruha Potěmkina, kterou zastíráme totální rozvrat vzdělávací soustavy.

A jak tedy dál? Začněme tvrdou evaluací. Obory, které nenacházejí uplatnění na trhu práce, budou zrušeny. Vraťme čest maturitám a vysokoškolským diplomům tím, že vrátíme výšku laťky pro její získání. Prostě ne každý může mít titul a maturitu. Někdo prostě není studijním typem. A není ostuda mít šikovné ruce a tedy zvolit takový obor kvalifikace, kde může mladý člověk ukázat, že umí. Zanechme nesmyslného tvrzení, že VŠ je více než vyučení. Není. Každá práce vyžaduje určitý mix teorie a praxe, a tomu by mělo být uzpůsobeno vzdělávání. Ale každý, kdo umí kvalifikovanou práci, je přece schopný člověk. Zahoďme předsudky počátku devadesátých let, že jen vysoká škola je kvalifikací, zatímco blb dělá rukama. Je to hloupost a dobří řemeslníci žijící své životy v dostatku to ví. Vzdělávání musí respektovat potřeby trhu, musí respektovat schopnosti mladých lidí, musí respektovat nutnost flexibility, musí respektovat přirozené zákonitosti společnosti. Umělé hranice vedou jen k deformaci a k tomu, že se přizpůsobuje laťka vzdělání oné umělé hranici místo toho, aby člověk byl nucen naopak přizpůsobit se požadavkům, svým možnostem a trhu a adekvátně tomu zvolit své vzdělání.

Tedy nepotřebujeme státní maturity, můžeme poslechnout jejich kritiky. Ale nemůžeme po jejich zrušení nechat systém ve stavu, v jakém je. Musíme přehodnotit závazky dosáhnout takového a takového počtu diplomovaných a titulovaných. Takový závazek je hloupý a zavání drsným sociálním inženýrstvím. Stavme vzdělání jinak, stavme jej jako přípravu na budoucí povolání našich nových generací, stavme jej tak, aby vzdělávací soustava byla schopna identifikovat talenty a pak těmto talentům dala maximum možného. A hledáním talentů nemyslím vyzdvihování úzkých skupin výjimečných, ale naopak snahu objevit v každém to, v čem může být lepší než ostatní, čím může vyniknout a čím se jednoho krásného dne bude moci dobře uživit. Nejde mi o to, aby školství bylo jakkoliv segregační, kromě tedy segregace znalostní. Tam nejsem ochotný slevit. Byť sebevraždu studenta po maturitě vnímám jako lidskou tragédii, nejsem nakloněn tomu, co mnozí radí – kdyby mu to dali, nemusel skočit. Ne, pokud neuměl, pak nemá nárok zkoušku získat. Stanovme laťky a nedovolme podlézt. A každému pomožme stanovit si laťku, kterou bude při dostatečné píli schopen zdolat. Ale pozor – opakuji, při dostatečné píli. Zadarmo ne. Mnozí si totiž pletou pojmy – máme nárok na vzdělávání, a to dle svých schopností, ne na vzdělání. Vzdělání je jen na nás, na tom, jak využijeme práva na vzdělávání.