Svoboda vylučuje jistotu, jistota vylučuje svobodu
Hovořím o svobodě. Ale co vlastně je svoboda? V literatuře jistě nalezneme moře definic, ale my nepotřebujeme vědecké definice. Já osobně si svobodu představuji jako stav, kdy se mohu sám rozhodnout o tom, jak budu žít svůj život. A chci-li opravdu hovořit o svobodě, pak je přípustné jediné omezení mého rozhodnutí – mé svobodné rozhodnutí nesmí omezit možnost svobodného rozhodnutí jiného člověka. Svoboda nemá atributy, svoboda nemá přívlastky, svoboda nemá ale. Buď je nebo není, neexistují žádné mezistupně. Tolik tedy k těm politikům a občanům, kteří se dovolávají toho, že svoboda sice ano, ale regulujme tamto či tamto. Jestliže tohle učiníme, ukončili jsme svobodu.
Problémem ovšem není ta možnost rozhodnout se o směřování svého života. To by uvítali často i zarytí odpůrci čehokoliv pravicového. Problémem je, že pokud se sami rozhodneme, musíme za své rozhodnutí nést zodpovědnost. Někdy se rozhodneme dobře, a pak na rozhodnutí vyděláme (pozor, nemusí jít o peníze), jindy se rozhodneme špatně, a pak musíme za takové rozhodnutí platit. A to je problém, který typický levičák vyřeší tím, že nastaví systém sanace důsledků špatného rozhodnutí. Pochopitelně tím poškodí ty, kteří se rozhodli dobře. Brzy takový systém začne vykazovat nestabilitu a levičák za příčinu nestability označí možnost svobodného rozhodování a ve jménu těch nezodpovědných začne volat po další regulaci a po dalším etatistickém a kolektivistickém řešení. Ale problém není ve svobodě, ale v tom, že jsme nespojili svobodu a zodpovědnost za svobodné rozhodnutí.
Uveďme jednoduchý příklad – kampeličky. Tisíce lidí se nechaly zlákat bombastickými sliby zhodnocení vkladů v řádech desítek procent. Budiž, bylo jejich rozhodnutím riskovat při vidině mnohem vyššího zisku než v případě, že by peníze nechali v bance. Velká část kampeličkářů o peníze přišla – mimochodem, často ani nevěděli, že jsou spolumajiteli kampeličky a že by se měli zajímat. A nyní tito podvedení začali žádat, aby se z daní těch, kteří neriskovali, sanovalo jejich špatné rozhodnutí. A tohle nemá se svobodou nic společného. Ano, měli právo se svobodně rozhodnout, ale také povinnost nést důsledky – pozitivní i negativní.
A v takových situacích levičáci a etatisté začnou křičet o nejistotách a o tom, že svoboda je fajn, ale jistota je více. A začnou jistoty prosazovat. Ale každou jistotou si omezujete svobodu. Zkuste si představit základní komerční element jistoty – pojištění. Ano, získáváte určitou jistotu, ale omezujete svou finanční svobodu tím, že část peněz musíte obětovat na platbu pojistného. Čím vyšší garance od pojišťovny chcete, tím více jí musíte zaplatit. A může se stát, že sice budete mít velkou jistotu, ale budete přežívat jen tak tak.
Dalším případem je třeba důchodový systém. Každý chce důchod a velká část lidí chce, aby jim důchod zajistil stát. Ten tedy vymyslel důchodový systém. Ale všimněte si, že logicky je tento důchodový systém pro všechny stejný. Jistota nějakého státního důchodu je vykoupena ztrátou svobody vybrat si, jak se zajistím na své stáří. Musím platit státu, musím platit tolik, kolik je určeno, a nemám žádnou možnost ovlivnit výši důchodu. Nemohu si zvolit, že se zajistím investicí do umění, nemohu se rozhodnout, že nyní raději rychleji splatím hypotéku a na stáří budu ve vlastním. Nemohu. Jistota mi vzala svobodu. Podobný systém je ve zdravotnictví.
Ano, můžeme si říci, že dáme státu ještě vyšší daně a budeme chtít jistotu bydlení. Ale – stát nemá možnost dát každému svobodně vybrat. Někdo by rád malý domek na vesnici, někdo byt ve velkoměstě, někdo raději centrum s obchody, jiný raději periferii s klidem a přírodou. Ve svobodné společnosti si každý může vybrat dle svého přání (a musí vybrat dle svých schopností). A opět je zde zodpovědnost. Někteří lidé si vybrali dům v satelitu a později poznávají, že jsou otrokem svého auta. Jiní chtěli mít blízko všechny obchody a později poznávají, že kolem je hluk magistrály a že není kde zaparkovat. Ale jsou to důsledky jejich svobodné volby. Jestliže bydlení bude zajišťovat stát, pak nevolený ouřada určí, jaké je normativní bydlení, takové se bude stavět a nikdo nebude mít chuť, ale ani možnost zkoumat individuální preference. Tady máš přidělený byt – ber či neber. Jistota, ale za cenu ztráty svobody.
A co takhle chtít právo na práci, jako to bylo dříve? I to by jistě stát mohl zajistit, kdyby chtěl. Mohl, bezesporu. Ale opět musí vzít lidem svobodu. Někdo raději práci blízko za méně peněz, jiný je ochotný dojíždět. Někdo chce klid v pozici bez zodpovědnosti, jiný je ochoten riskovat. Někdo se smíří s horšími podmínkami, když bude mít více volna, jiný může preferovat workoholismus. A preference se v průběhu života mohou měnit. Svobodný trh práce tohle umožňuje. Ale stát, pokud by všem musel najít práci, by takto nepřemýšlel. Prostě tady máš přidělenou pracovní pozici, makej dle pokynů. A že tohle nechceš, že chceš žít jinak? Nezájem. Máš jistotu práce? Máš. Tak si nestěžuj. Jistota opět vzala svobodu.
Ale pozor – všimněte si zásadního rozdílu mezi komerčním pojištěním a státními jistotami. Pojištění je důsledkem svobody. Pojištěný se svobodně rozhodl sám za sebe, že pojištění chce a proto si omezí množství peněz, které může utratit. Sám sobě platí za svou vlastní jistotu. Levičácké jistoty jsou jiné. Osoba, která profituje z jistoty, nebývá často osobou, které byla omezena svoboda. A navíc – kolektivistické jistoty jsou ve skutečnosti velmi drahé a neefektivní. Všimněte si, jak vysoké platíme sociální pojištění a jak málo jistoty slušného důchodu za to dostaneme. Všimněte si, jak vysoké platíme zdravotní pojištění, a přesto nemocní pořádají sbírky na léčbu.
Když se řekne nesvobodný režim, tak si většina lidí představí nacistickou či komunistickou diktaturu se spoustou mrtvých. Ale to je klam. Nesvoboda není o krvi, násilí, mrtvých či perzekuovaných. Nesvobodný režim se bez toho všeho může obejít. Ba většina nesvobody se bez toho v klidu obejde. Důchodový systém je totálně nesvobodný, přesto kvůli němu nebyla prolita kapka krve. Nesvoboda se projevuje ničením lidí, jejich demotivací, a ve svém důsledku morální i věcnou devastací společnosti. Nesvoboda nemusí zanechávat šrámy na těle, ale zanechává šrámy na duši, na duši jednotlivců i celých skupin. Nesvoboda zbrzďuje pokrok, protože lidem je omezována možnost volit způsoby života odlišné od jedno
Je asi legitimní a legální žádat jistoty. Ale musí to být ruku v ruce s tím, že si otevřeně řekneme, že žádat jistoty je žádat méně svobody. Pokud je dotyčný ztotožněn s tím, že za svou jistotu obětuje část svobody, a souhlasí, je to v pořádku. Co ale legitimní už není (byť legální ano), je chtít ve jménu své jistoty omezovat svobodu jinému. Svoboda je totiž ta nejvyšší hodnota, kterou bychom měli ctít. Svoboda může strašně bolet, protože důsledky špatného rozhodnutí mohou být závažné. Je na místě zvážit (svobodně a individuálně), zda tyto důsledky něčího rozhodnutí budeme sanovat. A na prvním místě by se měli zamýšlet blízcí dotyčného, přátelé, příbuzní, pochopitelně s ohledem na osobu dotyčného. Ale není na místě sanovat špatná rozhodnutí kolektivně a není na místě omezit svobodu všem, aby jedinec nemohl udělat chybu. Svoboda může bolet, přesto nemá alternativu, pokud chceme zůstat druhem Homo sapiens a nikoliv ovcemi, které výměnou za slib pochybných jistot půjdou jako stádo vstříc ohradě.
Josef Myslín
Alexandrovci byli skvělí. A ty, pražská kavárno, mi můžeš (víš co)...
Jsme oba poměrně pracovně vytížení. Koncert Akademického sboru písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova, známého spíše pod názvem Alexandrovci, jsme si ovšem ujít nenechali. A rozhodně nelitujeme. A pražská kavárna nám může...
Josef Myslín
Mirko Němcová, jděte už konečně k čertu!
Vysoce nevážená paní Němcová, dlouho jsem váhal, neboť času rozhodně nemám nazbyt, notabene pak k tomu, abych se věnoval někomu, jehož politická kariéra je fakticky u konce a kdo jen zoufale kope kolem sebe v zoufalé snaze vrátit se na výsluní. Nicméně vaše poslední výroky týkající se prezidenta republiky a jeho plánované cesty do Moskvy jaksi způsobilo, že pohár mé trpělivosti přetekl. A já si našel čas potřebný k napsání tohoto otevřeného dopisu.
Josef Myslín
O 17. listopadu, pravdě, lásce, svobodě, demokracii a pokrytectví
Pětadvacet let. Čtvrt století. Děti, které se narodily v ten památný den, jsou již dospělé, mají dostudováno, mnozí mají slibně nastartovanou kariéru, jiní třeba neuspěli a jejich život je spíše o paběrkování. Takhle to holt v kapitalismu chodí. Někteří mají krásné rodiny, jiní jsou potřetí rozvedení. I takový je život a na tohle aktuální společenské zřízení moc vliv nemá. Dnes tedy máme státní svátek, všude jsou vyvěšeny naše krásné státní vlajky a mnozí oslavují. Já oslavovat nehodlám. Není co. A než někdo spustí litanie o tom, že jsem komunista, bolševik a obdivovatel Klémy Gottwalda, tak rovnou říkám, že děkuji soukolí dějin, že ukončilo tehdejší režim. A kdybych byl věřící, budu za tohle denně děkovat Bohu. Ale odmítám pokrytecky opomíjet, jak dnes, pětadvacet let po změně režimu, neustále klademe vinu za vše špatné těm minulým a jak se tu plíživě, tu otevřeně vracíme k praktikám, u kterých jsem si bláhově myslel, že spadly do propadliště dějin společně s minulým režimem.
Josef Myslín
Pane prezidente, děkuji Vám...
Vážený pane prezidente Klausi, zbývají poslední hodiny, kdy Vám přináleží toto oslovení. Zítra poprvé po více než dvou desítkách let nebude před vaším jménem oslovení značící vysokou ústavní funkci, ale budeme Vás oslovovat pouze občanským jménem, případně Vaším akademickým titulem profesor, byť jsem přesvědčen, že Vám více bude vyhovovat forma první. Osobně se Vám přiznávám, že mne Váš odchod z politiky mrzí, byť je odchodem řádným, očekávaným a neodvratným. Byť pochopitelně netuším, zda se případně do politiky hodláte vrátit, a to v jakékoliv pozici či funkci, dovoluji si Vám poděkovat za těch více než dvacet let práce pro Českou republiku a její občany.
Josef Myslín
Malé silvestrovské zamyšlení...
Rok se s rokem sešel a je tu opět poslední den v roce. Končí rok 2012 a na jeho místo se pomalu, ale neúprosně dere rok 2013. Na rok 2012 budeme mít různé vzpomínky. Někdo dobré, někdo špatné. Někomu se povedl životní úspěch, někdo byl povýšen, někdo se oženil, někdo se stal otcem či matkou, někdo poznal skvělé přátele. Naopak jiní byli propuštěni, jiní přišli o své nejbližší, jiní poznali, že přátelé jsou přáteli jen v dobré, nikoliv však ve zlém. Takový už je život. Minulost nezměníme, z minulosti se můžeme jen poučit. Žádný rok totiž nemůže být tak dobrý, aby ten další nemohl být lepší. A žádný rok nemůže být tak špatný, aby ten další nemohl být ještě horší. Tak jaký ten nový rok vlastně bude?
Josef Myslín
Co bychom dělali, kdyby opravdu přišel "armageddon"?
Tak jsem předevčírem, unaven po návštěvě fotbalového utkání, ulehl do postele, pojídal nějaké to krmivo a sledoval televizi. V té právě běžel americký snímek "Armageddon". Ne, nebojte se, nehodlám se rozplývat nad tímto snímkem, který považuji toliko za předváděčku vizuálních efektů a známých i neznámých hvězd a hvězdiček. To vše v patetickém příběhu často postrádajícím alespoň základní respekt k reálným zákonitostem přírody. Při sledování jsem se zamýšlel nad jinou věcí, pro mě osobně značně znepokojující. Co bychom dělali, kdyby opravdu došlo ke zjištění, že se s naší planetou má srazit asteroid ohrožující samotnou existenci lidstva. Dělali bychom vůbec něco? Nebo bychom byli odsouzeni k odevzdanému čekání na konec světa?
Josef Myslín
Zrušit státní maturity? Zrušit maturity? Zrušit?
S různými úvahami nad státními maturitami, které se letos, jak je nutno uznat, skutečně nepovedly, se v posledních dnech roztrhl pytel. Přesto ani jedna z těchto úvah neřešila samotný problém, o který v celé kauze „Maturita“ jde. Státní maturity přece nebyly zavedeny jako rozmar některého z papalášů, nebyly zavedeny ani jako tupé převzetí směrnic EU, jak je dnes zvykem. Státní maturity si kladly za cíl sjednotit diametrálně rozdílnou úroveň maturitních zkoušek na různých školách. Cíl de facto nesplnitelný. Ale naskýtá se otázka, proč vlastně došlo k tomu, že máme školy s tak rozdílnou úrovní maturit, že se jí zabývali nejvyšší činitelé státu? To je to, co by nás mělo zajímat. Protože kdybychom problém identifikovali, mohli bychom jej řešit, mohli bychom jej vyřešit a mohli bychom nepovedený projekt státních maturit poslat k šípku...
Josef Myslín
Čisovická výzva
Rozhodl jsem se, že ještě jednou zareaguji na demonstraci odborů a různých, bohužel pro mě značně pochybných, občanských iniciativ. Rozhodl jsem se tak proto, že jsem se po kritice demonstrantů dočkal typického označení modrý zloděj a podobných, narážejících na to, že jsem údajně příznivcem či voličem jedné z vládních stran. Předem tedy říkám, že voličem žádné z vládních stran nejsem, a pokud se přeci jen podaří vykouzlit předčasné volby, ani jím nebudu. Tato vláda nemá ani špetku mé sympatie, už jen proto, že jsem pravičák, a tahle vláda zavádí ryze levicová opatření. Jsem tedy, vážení odboráři, rovněž nespokojeným občanem.
Josef Myslín
Češti patroni a výzvy „Hurá do Brusele“
Svatý Václav je, jak asi ví každý, kdo není totální nevzdělanec, patronem naší krásné vlasti. Tento český kníže, vládnoucí v desátém století, se všemožně snažil zachovat integritu a suverenitu svého státu, historického předchůdce dnešní České republiky. Brzy po své smrti začal být uznáván jako světec. Dnes můžeme nejslavnější pomník českého knížete Václava nalézt na Václavském náměstí v Praze, kde se nachází pověstná jezdecká socha, obklopená sochami dalších českých patronů - sv. Ludmily, sv. Anežky České, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. A na podstavci tohoto monumentu se hrdě vypíná nápis „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“. Jo, tehdy bylo vlastenectví hodnotou...
Josef Myslín
Mým odborům
Vážení a milí odboráři, do naší vlasti přišlo jaro a s ním přichází i vaše tradiční protestní akce. Váš velký den přijde již zítra. Již jediný den vás dělí od toužebně očekávaného výletu do hlavního města Prahy. Jdete oprávněně protestovat proti opravdu špatné vládě. Ale mnozí vás nemají rádi a povídají o vás takové nepěkné věci, že jsem se rozhodl, že se vás veřejně zastanu. Zasloužíte si to, bojujete za nás, za obyčejné lidi, za lidi práce.
Josef Myslín
V Terezíně byla bída a hlad. U nás je blahobyt...
Historia magistra vitae. Historie je učitelkou života. Nebo by tomu tak alespoň být mělo. Měli bychom být schopni sebereflexe a měli bychom být schopni poučit se z minulosti, z minulých úspěchů stejně jako z minulých neúspěchů. A měli bychom se naučit vážit slova. Dnes a denně slýchám z úst svých spoluobčanů (s prominutím) žvásty o tom, jak je ta či ona vláda chce uvrhnout do bídy, jak jim chce způsobit hlad. A co více, poslední dobou stále více slyším o snahách vlády zahájit genocidu českého národa. S možná stejnou frekvencí pak slýchávám od pseudohumanistů a havlistů rádobyodborné cinty o ghettech či transportech. Aby bylo jasno, tato vláda má mé sympatie asi stejně jako osina v zadní části těla. Ale ta slova, která slýchávám, považuji v lepším případě za rouhání, v horším pak za pohrdání těmi, kdož opravdu mohou tvrdit, že bídu, hlad, genocidu, ghetta a transporty zažili. K napsání tohoto článku mne inspirovala návštěva ghetta (skutečného ghetta) v Terezíně, neboť právě tam má každý možnost alespoň vzdáleně poznat pravý smysl výše uvedených slov.
Josef Myslín
K(s)indl na akademické půdě
Není dne, abychom nebyli konfrontováni se skutečností, že plzeňský právnický skandál je ještě větší ostuda, než jsme si mysleli předcházejícího dne. Nejprve "malichernost" v podobě opsané Tomažičovy disertace. Pak nějaké ty nesrovnalosti v několika rigorózních řízení. A dnes? Dnes víme, že v Plzni řádila skutečná mafie, která prostřednictvím akademických titulů a členství v různých orgánech roztahovala svá chapadla jako chobotnice. Dnes můžeme říci, že se této mafii v podstatě povedlo, co zamýšlela. K(s)indl zaplevelil justici, státní aparát i politiku. Pro případné politické fanatiky - napříč stranami. Ještě jedna věc se těmto výtečníkům povedla. Již tak nízkou víru v morálku a čestnost zašlapali sto sáhů pod zem. A bohužel, s následky tohoto marasmu se v akademickém světě budeme potýkat ještě hodně dlouho.
Josef Myslín
Jak ze mě udělali extremistu...
Bulvární média a média zveřejňující různý pokleslý obsah ze zásady nesleduji. Spekulace, konspirace a snaha být za každou cenu proti něčemu jaksi není mým stylem. Včera mi však byl poslán skutečně pokleslý článek, bohužel týkající se mé osoby. Víte, ono kdyby se týkal jen mé osoby, zasmál bych se, řekl bych si něco o hlupácích, kteří nemají co pořádného dělat, a šel bych si po své práci, které mám skutečně dostatek. Ale ten článek se (bohužel) je mé osoby netýkal. Ten článek se pokoušel diskreditovat stranu, jíž jsem členem, jíž jsem představitelem a kterou považuji za skutečnou pravicovou alternativu pro tuto zemi. A mimo jiné se tento článek pokoušel diskreditovat slečnu, kterou znám, které si vážím a kterou považuji za svou kamarádku. A proto nemohu jen mávnout rukou. Nemohu.
Josef Myslín
O školném a potřebě reformy vzdělávacího systému
Již mnohokrát jsem při různých příležitostech, na různých místech, v různé společnosti sdělil svou myšlenku, že mi není cizí stav, kdy se student nějakým způsobem podílí na financování svého studia. Možná bych tedy nyní měl jásat nad tím, že se o zavedení školného (zápisného, studovného, či jak se to nazve) velmi vážně uvažuje. Ne, jásat nebudu, ba co více, jsem znepokojen nad způsobem uvažování politických elit. Pokud si totiž někdo myslí, že budeme konkurovat cenou výrobní pracovní síly, pak je naivní nebo disponuje nižším inteligenčním kvocientem. Pro Českou republiku je jediná alternativa blahobytu - znalostní společnost, založená na vzdělání. A to, jakým způsobem se současní politici na školství dívají, je přímým ohrožením budoucího vývoje vzdělanosti v této zemi. Stát chce, aby se na vzdělávání nemusel podílet, na druhou stranu se nezdráhá vzdělané lidi odírat v podobě vysokých daní a odvodů. Ne, přátelé, tudy cesta nevede...
Josef Myslín
Máme práva i my slušní a pracovití, pane Kocábe?
Ti z nás, kdo si mysleli, že odchod Džamily Stehlíkové ukončí období populistické politiky preferování neslušných před slušnými, nezaměstnaných před zaměstnanými, líných před pracovitými, hloupých před chytrými či menšin před většinou, zažívají krutý šok. Paní Stehlíková je sice pryč, byla však nahrazena stejným typem člověka. Člověka, který drastickým způsobem dává najevo, že práva mají pouze různí parazité, vyžírkové a netáhla. My ostatní, pro které je normální chodit do práce, ctít zákony a platit své závazky, jsme pro pana ministra Kocába jen chodící kasičky, ze kterých je kdykoliv možné beztrestně vytřepat peníze pro takzvaně sociálně potřebné, ve skutečnosti pak ty, pro které práce je slovem doslova vulgárním. A co více, pan ministr se dokonce snaží nám vnutit ideu, že my pracující pitomci už nemáme ani nárok se svých práv domáhat, ba dokonce ani o nich otevřeně hovořil. Tak to tedy ne. Je třeba panu Kocábovi jasně sdělit, že tady mu pšenka nepokvete. A že pokud má různé vyžírky tak rád, jak nám neustále sděluje, že má pouze možnost živit je ze své kapsy.
Josef Myslín
O bučícím stádečku volů... pardon, europoslanců...
Když jsem dnes poslouchal záznam z vystoupení prezidenta České republiky, pana Václava Klause, v Evropském parlamentu, měl jsem pocit, že místem vystoupení naší hlavy státu je místo zcela jiné. Ano, milí přátelé, byl to chlívek. Chlívek plný volů. Bohužel, situace byla horší. Zatímco takovému volovi nemůžeme bučení nijak vyčítat, neb toto je jeho zvířecí přirozeností, u lidí, notabene poslanců Evropského parlamentu, jde jen o projev hulvátství, neomalenosti, neúcty k jiným názorům, zkrátka lidských vlastností ne zrovna pozitivních. Nehledě na to, že já osobně neúctu k hlavě státu vnímám jako projev neúcty k nám, k Čechům, kterým mnozí eurohujeři dávají dosti okatě a nevybíravě najevo, že jsme jen státem druhé kategorie, státem, jež má jen poslušně plnit příkazy pánů.
Josef Myslín
Proč je špatné řešit krizi zásahy do ekonomiky
konomická recese se dotýká v podstatě všech. Států, firem velkých i malých, různých organizací a zejména občanů. Je jasné, že tento problém, ostatně jako všechny problémy, vyvolává potřebu nějakého řešení. Je tedy chvályhodné, že politici, koaliční i opoziční, hledají cesty k tomuto řešení. Méně chvályhodné je však to, že jediné správné řešení je také jediným zcela opomíjeným. A bohužel se prosazují řešení obskurní, více či méně škodlivá. Je sice pěkné, argumentuje-li navrhovatel snahou o „nastartování“ ekonomiky. Bohužel prozatím navržená řešení k tomuto cíli nevedou. Základním společným rysem téměř všech navržených řešení je jejich zaměření na tu či onu skupinu. Jiným skupinám nepomáhá (v lepším případě) nebo dokonce škodí.
Josef Myslín
Neblbněte se šrotovným! Snižte daně - všechny a všem!
Krize se pevně usadila v české kotlině. Nemá smysl si něco nalhávat, nemá smysl se utěšovat, nemá smysl se snažit dělat, že je vše v pořádku. Naopak. Je třeba přijmout rozumná protikrizová a prorůstová opatření. Bohužel realita je jiná. Vláda sice nějaká ta opatření navrhuje, moc smysluplná však při bližším zkoumání nejsou. Většina návrhů opozice je pak jako spadlá z Marsu (že by nákup od Marťanů, co s nimi Paroubek vládnout chtěl)? Prostě jeden za osmnáct, druhý za dvacet. Jediný efekt je, že si ta či ona skupina politiků sprostě koupí jistou skupinu občanů za peníze všech. Ale tudy cesta z krize nevede.
Josef Myslín
Proč svobodný občan nechce Lisabonskou smlouvu a socialismus...
Vždycky jsem si myslel, že lidská paměť je, zejména při vzpomínkách na to zlé, mnohem lepší, než jaká je skutečnost. Jak jinak si vysvětlujete, že lidé už zapomněli na to, že před pouhými dvaceti v této zemi ještě vládl totalitní režim, a ochotně volí komunisty a soft-komunisty v takové míře, že obsadili všechny krajské úřady a že by podle posledních průzkumů dosáhli ústavní většiny v Poslanecké sněmovně? Jak jinak si vysvětlujete, že lidé už zapomněli na to, že vláda v Praze byla jen loutková, že skutečná moc sídlila v Moskvě a že dnes ochotně přistupují na to, že opět předáme moc nevoleným byrokratům, jen s prakticky nevýznamnou změnou sídla těchto byrokratů? Já jsem svobodným občanem a co více, já chci svobodným občanem zůstat i do budoucnosti...
Josef Myslín
Vykročme pravou nohou do nového roku
Že já s tou politikou nedám pokoj ani na Silvestra. Nedám, nemohu. Na politiku můžeme nadávat, můžeme ji kritizovat a můžeme dokonce říkat, jak nás vlastně nezajímá. Ale nakonec se vždycky dostaneme k tomu, že politika více čí méně ovlivňuje naše životy, ať už chceme či nikoliv. Kolik dostaneme na výplatu? Bude ta strašná silnice opravená? Budeme mít kvalitní zdravotnictví a školství? Bude se u nás dobře podnikat? To vše jsou otázky, jejichž odpověď poskytuje aktuální politika v dané zemi. No a já jsem přesvědčen, že pozitivní odpovědi, odpovědi pro poctivého a slušného občana výhodné, odpovědi výhodné pro budoucnost této země, dává pouze politika pravicová. A proto říkám, dejme si předsevzetí a vykročme do nového roku pravou nohou...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 88
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3276x