V Terezíně byla bída a hlad. U nás je blahobyt...

Historia magistra vitae. Historie je učitelkou života. Nebo by tomu tak alespoň být mělo. Měli bychom být schopni sebereflexe a měli bychom být schopni poučit se z minulosti, z minulých úspěchů stejně jako z minulých neúspěchů. A měli bychom se naučit vážit slova. Dnes a denně slýchám z úst svých spoluobčanů (s prominutím) žvásty o tom, jak je ta či ona vláda chce uvrhnout do bídy, jak jim chce způsobit hlad. A co více, poslední dobou stále více slyším o snahách vlády zahájit genocidu českého národa. S možná stejnou frekvencí pak slýchávám od pseudohumanistů a havlistů rádobyodborné cinty o ghettech či transportech. Aby bylo jasno, tato vláda má mé sympatie asi stejně jako osina v zadní části těla. Ale ta slova, která slýchávám, považuji v lepším případě za rouhání, v horším pak za pohrdání těmi, kdož opravdu mohou tvrdit, že bídu, hlad, genocidu, ghetta a transporty zažili. K napsání tohoto článku mne inspirovala návštěva ghetta (skutečného ghetta) v Terezíně, neboť právě tam má každý možnost alespoň vzdáleně poznat pravý smysl výše uvedených slov.

Takže, milí přátelé, začneme hladem. I já jsem mnohokrát pronesl větu sdělující, že mám hlad. Ale ruku na srdce, kdo z nás, kdo nepoznal útrapy války, zažil pravý hlad. Aby bylo jasno, hladem není to, že nemám každý den maso, hladem není to, že si nemohu dopřát všechna jídla, která v televizi vaří Babica, Polreich či kluci v akci, hladem není to, že se nemohu denně stravovat v restauraci hotelu Hilton, ba hladem není dokonce ani to, že nemohu denně ležet na kanapi s bolestí břicha způsobenou přežráním. Hladem, milí přátelé, je trvalá nemožnost nasytit se. A právě tohle zažívali vězni v Terezíně. Jak by se vám líbil denní příděl 250 gramů nepříliš vábného chleba, který jste mohli zajít trochou břečky, kterou věznitelé eufemisticky nazývali polévkou? A to ještě jen v případě dobré nálady gestapáka... to byste asi hovořili jinak, než hovoříte, viďte. Přeplněné vozíky v marketech či narůstající epidemie obezity ostatně jasně ukazují, že slovem hlad se neskutečně plýtvá.

A budu pokračovat. Bída. Taky oblíbené slovo našich věčně nespokojených. Ovšem opět krátký exkurz, který nám objasní, co bída rozhodně není. Tak tedy bída není to, že nemáte desetipokojovou vilu, nejnovější mercedes, bídou není ani absence plazmové televize s metrovou úhlopříčkou v obýváku, ani to, že jste netrávili prázdninovou dovolenou v Karibiku. Bídou není, světe, div se, ani to, že si nemůžete dopřát značkové oblečení podle nejnovější módy. Bída, milí přátelé, je stav, kdy trvale nemáte možnost uspokojit základní životní potřeby. Opět malá terezínská paralela. Jak by se vám líbilo mít jediné oblečení, na léto, na zimu, bez možnosti výměny dokonce i v případě, že jste skrz naskrz promokli? Jak by se vám líbilo sdílet místnost v lepším případě se stovkou lidí, v horším pak s šesti sty jinými lidmi? Jak by se vám líbilo mít možnost jedné sprchy za měsíc, pochopitelně se studenou vodou a stejně pochopitelně časově limitované na nějaké dvě minuty. Pochopitelně zapomeňte na televize, domácí kina, hifivěže. Kdybyste toužili po umění, mohli byste poslouchat kakofonii kručících žaludků. Nu, stejně si myslím, že se to s tou bídou dosti přehání. A statistiky prodeje elektroniky, staveb, zahraničních rekreací mi dávají za pravdu. I bída, stejně jako hlad, je slovo zneužívané.

A co takhle genocida? Podle slovníku cizích slov se jedná o zločin vyvražďování a vyhlazování příslušníků národních, etnických, náboženských a rasových skupin. Genocida tedy, milí přátelé, není to, že někdo chce nepřizpůsobivým odebrat nezasloužené dotace jejich zahálčivého života plného cigaret a alkoholu. Genocida není to, že se někdo snaží o to, aby plození dětí nemohlo být náhradním zdrojem příjmu místo práce. Genocida není to, že se někdo snaží o to, aby se peníze jen tak nepřesouvaly od těch, kdo je vydělali, k těm, kteří by chtěli oběd zdarma. A nakonec, genocida není to, že některé skupiny přestávají být pozitivně diskriminovány. Zkusme se vrátit o pár desetiletí zpět. V této době někteří lidé genocidu zažili (bylo jich celkově několik milionů). Stačilo "splnit" podmínky nechvalně proslulých Norimberských zákonů a byli jste kandidáty skutečné genocidy. Jak by se vám líbilo, kdybyste jen pro svůj původ nemohli nakupovat, jezdit veřejnou dopravou a denně zažívali strach z toho, zda náhodou nebudete vybráni na seznam smrti? Opravdu je to srovnatelné s tím, co vy nazýváte genocidou? Mimochodem, genocida je závažný trestný čin a obvinit někoho z něj je závažné obvinění. Doufejte, že žádná genocida již nikdy nebude. A nerouhejte se...

A můžeme pokračovat. Ghetto. Tohle slovo taky slyším a čtu v médiích v podstatě denně. Jenže, chyba lávky. Ghetto není oblast, kde žijí tvorové (pseudohumanisté nás nutí nazývat je stejnými lidmi jako jsme my), kteří neuznávají žádné zákony, kteří zdevastovali své příbytky tak, že z nich zůstaly obvodové zdi, kteří vše dřevěné spálili a vše kovové odvezli do sběrny, aby získali prostředky na chlast, kuřivo a automaty. Ghetto také není oblast odpojená od inženýrských sítí z důvodu trvalého hromadného neplatičství. Ghetto není místo, kde v podstatě sto procent lidí nemá práci z důvodu nepřizpůsobivosti, ale kde se během několika let téměř zdvojnásobí počet obyvatel. Skutečné ghetto je něco zcela jiného. Tak třeba to v Terezíně. Do ghetta byli lidé sváženi, bez možnosti odmítnutí a také bez možnosti z ghetta odejít. Brání někdo nepřizpůsobivým odejít? A nutí je někdo bydlet tam a chovat se hůře nežli zvířata? Nemyslím si. Pro lidi z ghetta byly dvě možnosti odchodu - smrt či transport na smrt. A i v těch těžkých podmínkách se lidé snažili žít, vzdělávat se, pěstovat kulturu a dodržovat hygienu. V ghettu bydleli lidé v mizerných podmínkách, často po mnoha desítkách. Ne však proto, že by chtěli, ale proto, že ghetto původně určené pro sedm tisíc lidí bylo přeplněno, přičemž v dobách nejhoršího stavu jich tam bylo téměř 60 tisíc. V našich "sociálně vyloučených lokalitách" je to sice podobné, ale důvod je zcela jiný. První je ten, že plození dětí se stalo alternativní obživou k práci a holt jednopokojový byt není určen pro desetičlennou rodinu. Druhý pak ten, že více lidí znamená větší zábavu, a tudíž si obyvatelé rádi pozvou příbuzné z různých končin Evropy, abychom pak mohli lépe prožít multikulturní obohacení. Nuž, jistě uznáte, že ghetto a "ghetto" je něco zcela jiného a pro obydlí lůzy a havěti již dále nebudete používat slovo, kterým urážíte slušné, vzdělané a poctivé občany, kteří se v dobách nacistické či jiné zvůle stali obětí režimu.

A co poslední slovo? Transport. Tím nemyslím transport ve smyslu přepravy nějaké komodity, zvířat či lidí, ale paralely k transportům smrti. Ano, máme zde hovada, která mají tu drzost, že nevýslovné lidské utrpení spojené s koncem života statisíců lidí srovnávají s naprosto správnými a racionálními praktikami některých politiků. Tak předně - je hyenismem srovnávat transporty na smrt se situací, kdy starosta Čunek nepřizpůsobivé jedince nejenže neposlal na ulici, kam patřili, ale odvezl je do nových bytů první kategorie. Opravdu máte pocit, že lidé transportovaní z Terezína do Osvětimi (či jiných vyhlazovacích táborů) na tom byli stejně? Oni umírali. A naši nepřizpůsobiví si dále žijí jako prasata v žitě. A že se jim jejich bydlení nelíbí? Ať tedy jdou tam, kam patří. Na ulici. A jejich byty si jistě rádi rozeberou slušní lidé.

Nestěžujte si... a něco dělejte...

V blogu jsem vysvětlil některým našim spoluobčanům, že slova, která používají v situaci, kdy nejsou zcela spokojeni, mají poněkud jiný význam, než si oni ve své bláhovosti myslí. Ale ono je to ještě horší. Jistě, člověk má právo být nespokojen. Ale kromě toho, že podmínky života kohokoliv z nás nejsou ani z mála srovnatelné s utrpením vězňů v Terezíně (a jiných táborech koncentračních a vyhlazovacích), máme oproti nim jedno privilegium. Oni nemohli dělat nic, aby svou situaci jakkoliv změnili. Byli závislí na milosrdenství svých věznitelů. My jsme svobodní lidé a máme nespočet možností, které můžeme využít, abychom se měli lépe. Což takhle místo keců o bídě a hladu, o genocidě, o ghettech, jít a něco udělat pro to, aby se naše situace zlepšila?

Svět se v pr... obrací aneb paradoxy dnešní doby

Na závěr si neodpustím kritické rýpnutí do dnešní společnosti, ve které, zejména v kontrastu s Terezínem, vidím mnoho paradoxů. V Terezíně byli většinou nevinní lidé a přesto trpěli bídou, hladem, neuspokojivými životními podmínkami. U nás můžete spáchat jakkoliv brutální čin, a přesto budete mít plná práva, vězení s televizí, s kvalitní stravou, lékařskou péči a kulturním vyžitím. V Norsku, jak vidíme z posledních událostí, dovedli tuto skutečnost k absurditě. V Terezíně lidé tvrdě pracovali, často do úmoru a fyzického vyčerpání, přesto žili v bídě, o hladu. Dnes existují mnozí lidé, kteří nikdy práci nepoznali, a přesto si nežijí tak špatně. Slušné byty, slušné jídlo, dotovaný život, plná práva a dokonce privilegia. V Terezíně byli lidé, kteří se tam dostali jen pro svou příslušnost k nějaké skupině, k nějaké menšině, přesto statečně nesli svůj osud a snažili se přežít. Dnes mají menšiny nejen rovná práva, ale vyžadují dokonce privilegia, a přesto jim to nestačí a žádají více a více. Naše společnost se stala společností zvrácenou, kde pochybná práva se stala vyšším imperativem než zásluhy, schopnosti a přínos pro společnost. Stali jsme se posthumanistickou společností, která si sama zakázala vypořádat se s těmi, kdož jí škodí. Stali jsme se společností zhýčkanou, společností bez pokory, společností neustále si stěžující na to či ono, přičemž mlčky je předpokládáno, že naše problémy někdo vyřeší za nás, protože my máme přeci "od boha právo" žít si dobře. Vyžadujeme toleranci našich názorů a postojů k životu, ale odmítáme tolerovat jiný názor a postoj k životu. A civilizace upadá a jen hlupák bude tvrdit, že to není pravda. Bohužel je to pravda. A je jediná cesta z tohoto pekla pseudohumanistické postdemokracie. Návrat k zásluhové společnosti a návrat ke společnosti, která nebude slovům dávat jiný význam, než skutečně mají.